Zamyšlení
To, že se mají narodit trojčátka je poměrně zvláštní a pro většinu i zcela neočekávaná zpráva, se kterou je spojeno hodně otazníků a pravděpodobně i hodně smíšených pocitů. Pro některé maminky, zvláště když po umělém oplodnění konečně přišly do jiného stavu, je to určitě pocit štěstí a radosti, který ale již ze začátku začnou zastírat obavy z toho, jak to všechno zvládnou a jak to dopadne.
Dle jedné studie jsou právě maminky s vícečetným těhotenství vystavovány velkému tlaku a trpí nejistotou, kterou v nich vybudují již v začátku lékaři, když je informují o veškerých rizicích spojených s vícečetným porodem apod. A to si lékaři ani neuvědomují, že současně s tím se ještě každý musí zamýšlet nad tím, jak se to bude vůbec dát zvládnout po materiální a finanční stránce a zároveň i po psychické stránce. Jsou totiž i maminky, které otěhotněli spontánně a s takovou „nadílkou“ absolutně nepočítaly – no jak by mohly. Takhle to bylo i u nás. Ono čekat třetí dítě není zase tak nenormální jako čekat místo jednoho třetího hned tři další a člověk se neubrání v první chvíli třeba zcela nepodstatné myšlence, jestli vůbec existuje kočár pro trojčata a kolik vlastně stojí auto pro 7 osob a jestli se do něj takový kočár vejde.
Ale při tom všem jsou to právě lékaři, kteří hned v začátku prezentují ten největší problém – rizikový vývoj těhotenství a porodu – tedy pokud se na trojčátka přijde hned v začátku, což nebývá vždy pravidlem, protože nedokonalé ultrazvukové přístroje a vyšetření trojčátka vždy hned neodhalí anebo dojde k dalšímu rozdělení vajíček. S tím souvisí asi i první dilema, které každá maminka s trojčátky řeší – tedy zda podstoupit fetoredukci či nikoliv.
Tento příspěvek jsem nazvala zamyšlením a v tomto případě ani nelze jinak než se každý zamyslet nad svými vlastními postoji, životními úkoly, cíli, představami, vizí a v podstatě i nad svým tak zvaným osudem a karmou. Nelze tedy brát v úvahu procentuálně vyjádřená rizika ani statistické výsledky ani rady lékařů, protože jediné, co je důležité, je to, jak to vnímá právě ten, koho se to týká, tedy v tomto případě maminka samotná. Rozhodnutí je tedy na vás a nejen, že nelze radit, vaše rozhodnutí nelze ani posuzovat a už vůbec ne odsuzovat. Vaše rozhodnutí bude správné, právě proto, že bude vaše a nakonec ani lékaři vás k ničemu nutit nemůžou a nenutí.
Takových rozhodnutí je více, protože někdy jde třeba o možné falešně pozitivní výsledky nejrůznějších testů ke zjištění vývojových vad nebo stanovení vývoje plodů. Jde o to, že každá maminka to může vnímat prostřednictvím své vlastní intuice, může naslouchat svému vnitřnímu hlasu, může dokonce naslouchat hlasu svých dosud nenarozených dětí a komunikovat s nimi a jen takto může dostat odpověď na své otázky, co a jak a taky proč.
Je vždycky zapotřebí věřit tomu, že to dobře dopadne, ať již vaše rozhodnutí bude jakékoliv. A ono to, jak to zrovna pro vás bude „dobře“ může být velmi subjektivní a třeba i pro vás samotné nepochopitelné. Když si to ale budete přát, opravdu se stane jen to, co je pro vás nejlepší. Protože vše, co se stane, se stane z nějakého důvodu, proto, aby vám to přineslo nějakou novou zkušenost, pochopení toho, jak funguje tento svět, porozumění tomu, kdo opravdu jste a kam směřujete.
A jak to tedy bylo se mnou? Když jsem rodila své druhé dítě, tak jsem měla myšlenku, jaká je to vlastně škoda, že tento úžasný zážitek už nezažiju, protože jsem vždycky chtěla mít jen dvě děti – a musím říct, že se fakt povedly. Když jsem pak neplánovaně otěhotněla, tak se mi pořád vkrádala myšlenka, že bych mohla potratit, i když jsem netušila nebo si spíš nechtěla připustit, že by mně to mohlo potkat takhle „na poslední chvíli“. Snad to byla právě ta intuice.
K lékaři jsem proto moc nespěchala a čekala, až se vše nějak usadí a v 11. týdnu jsem se dozvěděla, že čekám dvojčátka, což bylo docela překvapení, ale všichni jsme to brali hodně pozitivně. No a pak na konci 12. týdne jsme se při vyšetření NT+ dozvěděli, že to jsou trojčátka, což byl teprve ten „pravý šok“. To, že bych úspěšně donosila a porodila přirozenou cestou dvojčátka, o tom jsem vůbec nepochybovala, ale s trojčatama to bylo jiné. Snad asi proto jsem začala hledat informace a sledovat statistiky a vůbec zjišťovat, co to vše ve skutečnosti obnáší. Výsledek mého hledání najdete v podstatě na těchto stránkách.
Fetoredukci jsme vlastně už ani nestihli nějak řešit, protože než jsme se z úvodního šoku vzpamatovali, bylo na ni vlastně stejně už pozdě, ale většinou „první myšlenka“ je ta správná a ta moje byla – buď všechny nebo nic. Vlastně nám ji ani nikdo vážně nenabídl a informací bylo málo a těžko se hledaly.
Takže „jedeme dál“. Všechno vypadalo dobře a všechno se dařilo. Dokonce mi jeden vážený mnich původem ze Sri Lanky řekl, že rodit budu mezi 35. a 36. týdnem, tak jsem měla aspoň další dobrý důvod myslet pozitivně a být psychicky v klidu a v pohodě se těšit na to, že trojčátka by mohly dorůst aspoň do ideálních 2 kg váhy, což je vlastně skoro ta nejlepší alternativa. Už jsem v kalendáři měla napsané, že začínám 24. týden, tak jsem si říkala, že už je to na 100% - akorát si člověk najednou uvědomí, že těch 10 týdnů na to, aby se doma všechno nachystalo je vlastně dost málo, zvlášť když už já sama nic moc dělat nemůžu – no ono to s takovým břichem už ani nejde.
Když mně před půlnocí praskla voda, nevěděla jsem v první chvíli, co bude. K mému překvapení byli lékaři docela v klidu a než mně nasadili infuze na zastavení kontrakcí, tak už se kontrakce docela samy rozjely, i když nakonec infuze zabrala a zdálo se, že je vše v pohodě. K mému překvapení byly se mnou na pokoji hned 3 další dvojčátkové maminky se skoro stejnou diagnózou už několik týdnů s odtékající plodovou vodou. Takže když jsem ráno neměla ani kontrakce ani netekla voda, bylo vlastně všechno v pohodě. Vždyť mne přijímali s tím, že čípek nebyl vůbec zkrácený. No ani lékaři nevěřili, když jsem jim ten den odpoledne říkala, že se mi to nezdá a že už mám zase kontrakce a cítím, jak se mi otevírá čípek – no tomu už nevěřili vůbec, ale bylo to tak a nešlo s tím nic dělat, protože infuze nezabíraly. V takovém stádiu těhotenství vlastně ani není moc co řešit, protože šance dětí jsou téměř nulové a i podle lékařské diagnózy se vlastně jedná o potrat.
Potrat, který ale probíhá vlastně jako porod, byl pro mě i tentokrát úžasný zážitek, i když se to dá asi těžko pochopit. Já jsem předem řekla „duším“ svých dětí, co se stane a že jejich tělíčka jsou moc slabá a nedovyvinutá a tak že můžou svá těla opustit a oni s tím už vlastně počítali. Pro ně to byla vlastně taky jedinečná zkušenost, protože na tomto světě mohli nějakou dobu být bez zátěže toho, co pro nás je skutečným hmotným světem. Jejich čisté vědomí vysílalo bezpodmínečnou lásku. Když tu byli, změnili postoje lidí kolem nás, změnili svět a šli dál, takže jim máme za co být vděční a děkovat, takže je máme za co milovat. A právě toto poselství bezpodmínečné lásky si musíme uchovat. A to vždy, vůči sobě i vůči jiným. Ať již jsou zde s námi v těle nebo známe jen jejich duše.